Boj o českou moderní hudbu (1900–1939)

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana
dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou.
Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického
díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné
tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký
projev.
Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci
v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem
a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době
bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou
viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera
a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček,
do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní,
eklektická, naturalistická a primitivní.
Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního
a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu
vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku
a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské
varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel
Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam
strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla.
Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem
zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj.
Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko
Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy.