Filozofie, politika a právo: Studie z let 1948–1951

Františka Weyra (*1879–1951) lze bez pochyb považovat za nejvýznamnější
osobnost v historii Právnické fakulty Masarykovy univerzity a za nejvýznamnějšího
českého právníka první poloviny dvacátého století. Během svého života napsal
několik monografií, desítky odborných článků a stovky příspěvků do novin. Aby
badatelská veřejnost získala na Františka Weyra a jeho dílo komplexní pohled,
vychází nyní tato jeho poslední nevydaná kniha s titulem Filozofie, politika a právo.
Studie z let 1948–1951.

Při čtení této Weyrovy knihy jsou na první pohled patrné jeho hluboké filozofické
znalosti, antikou počínaje a filozofickými díly autorů první poloviny dvacátého
století konče. Těžištěm Weyrových znalostí byla samozřejmě německá filozofie na
čele s jeho celoživotním vzorem Arthurem Schopenhauerem. Weyr se do určité
míry ztotožňuje se Schopenhauerovým pohledem na svět, protože oba sdíleli
pesimistický postoj k životu.

Po únoru 1948 se Weyrův pesimismus ještě prohloubil, což bylo způsobeno jak
tíživou materiální situací, se kterou se musel potýkat, tak zdrcující kritikou jeho
normativní teorie ze strany přívrženců nového režimu v oblasti právních věd.

Většinou kapitol knihy se prolíná kritika nových poměrů ve vědě po roce 1948,
kritika politiky, socialistického zřízení a především marxisticko-leninské ideologie.
Čtenáře možná překvapí, že Weyr byl znalcem jak klíčových děl marxismu-
-leninismu, tak měl načteny práce, které v Československu v této oblasti vycházely
po roce 1945. Právě tyto podrobil zdrcující kritice až zesměšnění, aby poukázal
na jejich nevědecký základ. Z rukopisu je tak místy patrné i Weyrovo hluboké
opovržení těmi, kdo v nových poměrech udávali tón v právní vědě.

Zároveň se Weyr v této knize ostře vymezuje vůči německému nacismu, italskému
fašismu a sovětskému komunismu, tedy vůči všem třem totalitním režimům,
které se prosadily ve dvacátém století a které brojily proti normativní teorii (ryzí
nauce právní).