Hříchy a zásluhy v Božské komedii: Dantovo contrapasso

Hlavní částí Vazzanova eseje z roku 1958 (2. vyd. 1968) je shrnující popis obecně nejslavnější dějové části Dantovy Božské komedie, tedy pekelných a očistcových trestů. Díky tomu je jeho kniha přísupná širokému okruhu zájemců a může dobře posloužit i jako úvod do Dantova díla. Současně však Vazzana sleduje silnou interpretační tezi, kterou lze shrnout do věty: „Trestem je sám hřích.“ Ve Vazzanově čtení Danta tresty nejsou od hříchu odděleny, nýbrž spočívají ve viditelné a názorné realizaci toho, co se v životech hřešících dělo z Božího pohledu. Výkladový esej tak přináší mimořádně inspirativní pojetí Dantových básnických obrazů jakožto předvedení morální reality tělesnému zraku. Pekelné a očistcové tresty nejsou podle Vazzany plodem Dantovy nezkrotné fantazie, nýbrž důkazem básníkova realismu v oblasti teologie, morálky i politiky. Čtení, k němuž nás Vazzana vybízí, nevyžaduje vhled do Dantovy psychiky ani podrobnou znalost tradované středověké symboliky; Vazzanův Dante nám dovoluje spatřit svět nadčasovou logiku lidského jednání, odhalovanou ve výjevech poutníkovy cesty.

Spravedlnost! Právě spravedlnost, jež každému přiřkne přesně to, jak si on sám počínal, je formou Božího soudu. Totéž zlé či totéž dobré, jež bylo zaživa svobodnou volbou lidské vůle, na sebe podle Danta vezmeme ve věčnosti právě proto, že jsme to svobodně chtěli. Řečeno jinými slovy: trest, který Dante přiděluje každému hříchu, je tváří a formou samotného hříchu, které nyní Bůh verdiktem odhalil v jejich pravé fyziognomii. Mezi hříchem a trestem tedy nikdy nepanuje vztah kontrastu, vždy jen analogie. A nejen pouhé analogie, nýbrž přímo identity: trest, toť hřích viděný ve své zlé přirozenosti, ve své podobě.