Moravský pěvec Zdeněk Kroupa
Kniha o uměleckých osudech pěvce Zdeňka Kroupy.
Pocházel z Adamova (15.11.1921), vystudoval Vyšší průmyslovou školu stavební v Brně a po absolutoriu pracoval krátce jako úředník Škodových závodů v Adamově. Mimořádné hudební nadání a zejména krásný temně zbarvený hlas - vlivem šťastných náhod - přivedly jej záhy, na operní jeviště. Po úspěšném debutu v brněnské opeře, kde na záskok, ještě jako vojín základní prezenční služby, vystoupil v roli knížete Gremina v Čajkovského Eugenu Oněginovi, angažován v Ostravě, odkud po roce přešel do opery tehdy již Státního divadla v Brně (1948).
Skvělými výkony získal rázem nadšenou přízeň brněnského publika, trvající i v dobách, kdy už na brněnském jevišti nevystupoval. Pozván dirigentem Herbertem von Karajan (1957), který mu nabídl angažmá ve vídeňské Státní opeře k hostování v roli Zachariase ve Verdiho Nabuccovi (1958-59), které se uskutečnilo jen dvakrát. Komunistické vedení nejen neschválilo Kroupovo angažmá ve Vídni, ale dosáhlo zákazu pěvcova výjezdu do západního zahraničí na 6 let. Na jízlivé dotazy straníků, proč Karajan nepozval někoho jiného, "zasloužilého", trefně odpověděl: "Karajan potřeboval basistu, ne komunistu". Na protest pak odešel z Brna, přijal nabídku Národního divadla v Praze (1962-71), ale již od roku 1969 působil v Linci v opeře Zemského divadla, kteréžto angažmá mu nabídl dirigent tamější opery, Roman Zeilinger. V Linci zůstal 23 let, až do svého penzionování. Neemigroval. Zůstal - po obtížném vyřízení formalit - československým občanem, jsa uměleckou činností trvale spojen s Rakouskem. Nelitoval hodin za volantem při nesčetných cestách mezi Brnem a Lincem.
Od přírody krásně zbarvený hlas, srozumitelná dikce, v hereckém projevu nikdy nenadsazoval, akcenty nepřeháněl, a mužný, přitažlivý zjev, poznamenaly jeho interpretace basových partií operních, kantátových, symfonických i komorních. V jedné, z řady vzpomínek významných osobností na Zdeňka Kroupu, uvádí režisér Václav Věžník:"...měl zatraceně krásný hlas, hladící teplem a vřelostí v celém rozsahu" a připomíná také "Kroupovo ryzí moravanství, jeho otevřenost a spontánnost". Po návratu z Lince (1991) dál žil v Brně- Židenicích se svou chotí, primabalerínou Mirou Figarovou. Zemřel náhle 7. ledna 1999.
Autorka knihy při loučení s Mistrem Kroupou zdůraznila: Neposluhoval jste nikomu, přitom jste mezi lidmi stavěl mosty, nikdy přehrady. Světoobčan a přece vlastenec, jehož české občanství doplňoval vztah k rodné krajině moravské". Stojí za to přečíst si knihu o skromném, přímém a čestném člověku, který ve svém oboru dosáhl opravdového mistrovství .
Pocházel z Adamova (15.11.1921), vystudoval Vyšší průmyslovou školu stavební v Brně a po absolutoriu pracoval krátce jako úředník Škodových závodů v Adamově. Mimořádné hudební nadání a zejména krásný temně zbarvený hlas - vlivem šťastných náhod - přivedly jej záhy, na operní jeviště. Po úspěšném debutu v brněnské opeře, kde na záskok, ještě jako vojín základní prezenční služby, vystoupil v roli knížete Gremina v Čajkovského Eugenu Oněginovi, angažován v Ostravě, odkud po roce přešel do opery tehdy již Státního divadla v Brně (1948).
Skvělými výkony získal rázem nadšenou přízeň brněnského publika, trvající i v dobách, kdy už na brněnském jevišti nevystupoval. Pozván dirigentem Herbertem von Karajan (1957), který mu nabídl angažmá ve vídeňské Státní opeře k hostování v roli Zachariase ve Verdiho Nabuccovi (1958-59), které se uskutečnilo jen dvakrát. Komunistické vedení nejen neschválilo Kroupovo angažmá ve Vídni, ale dosáhlo zákazu pěvcova výjezdu do západního zahraničí na 6 let. Na jízlivé dotazy straníků, proč Karajan nepozval někoho jiného, "zasloužilého", trefně odpověděl: "Karajan potřeboval basistu, ne komunistu". Na protest pak odešel z Brna, přijal nabídku Národního divadla v Praze (1962-71), ale již od roku 1969 působil v Linci v opeře Zemského divadla, kteréžto angažmá mu nabídl dirigent tamější opery, Roman Zeilinger. V Linci zůstal 23 let, až do svého penzionování. Neemigroval. Zůstal - po obtížném vyřízení formalit - československým občanem, jsa uměleckou činností trvale spojen s Rakouskem. Nelitoval hodin za volantem při nesčetných cestách mezi Brnem a Lincem.
Od přírody krásně zbarvený hlas, srozumitelná dikce, v hereckém projevu nikdy nenadsazoval, akcenty nepřeháněl, a mužný, přitažlivý zjev, poznamenaly jeho interpretace basových partií operních, kantátových, symfonických i komorních. V jedné, z řady vzpomínek významných osobností na Zdeňka Kroupu, uvádí režisér Václav Věžník:"...měl zatraceně krásný hlas, hladící teplem a vřelostí v celém rozsahu" a připomíná také "Kroupovo ryzí moravanství, jeho otevřenost a spontánnost". Po návratu z Lince (1991) dál žil v Brně- Židenicích se svou chotí, primabalerínou Mirou Figarovou. Zemřel náhle 7. ledna 1999.
Autorka knihy při loučení s Mistrem Kroupou zdůraznila: Neposluhoval jste nikomu, přitom jste mezi lidmi stavěl mosty, nikdy přehrady. Světoobčan a přece vlastenec, jehož české občanství doplňoval vztah k rodné krajině moravské". Stojí za to přečíst si knihu o skromném, přímém a čestném člověku, který ve svém oboru dosáhl opravdového mistrovství .
Komentáře
Přihlas se, abys mohl/a přidat komentář.
Zatím žádné komentáře. Buď první!