Paměti a nepaměti aneb krásná období mého života
Paměti a nepaměti
Každý pokus napsat memoáry je svým způsobem poněkud nešťastný
a především předčasný: i autoři se ještě chtějí naživo dočkat něčeho
významuplného a zdaleka nehodlají své životy pověsit na hřebík.
Nicméně už mívají leccos prožito, tak proč by se ze svých životních
zážitků nemohli s chutí vyznat? Jako jsou lidské životy v kdečem
jiné, tak i kdekteré memoáry nebo paměti a dokonce i „nepaměti“ se
zpravidla od sebe hodně liší. Záleží tu mnohdy na tematice: maršálové
se chlubí vítězstvími, politikové se soběstředně kasají a herci,
co ti toho neodehráli! Co však obyčejní lidé a jejich obyčejné životy,
k nimž patří i životaběhy spisovatelské, jednoduše řečeno člověčí
životy?
O takovém vlastním „obyčejném životě“ vypráví v knize Paměti a
nepaměti plzeňský literát Milan Čechura. Samozřejmě se nemohl vyhnout
ani některým tragickým dnům naší poválečné doby jako vpádu
sovětských tanků nebo jiným, naštěstí naprosto přirozeným, byť poťouchlým
a proradným všednodenním skotačinkám (první rande,
první gól…), které známe všichni až příliš dobře. Jen to neumíme
napsat tak dobře jako Čechura. Podstatné je, že se spisovatel zaměřil
na to „pozitivní“. Na dny, minuty, ba i vteřiny, na které i po letech
rádi vzpomínáme. Na líčení, která se dají pokládat za humoristická,
ačkoli je v nich vždy přítomen krapet černého humoru. Někdy i
nenápadný vodopád. Čtou se totiž parádně.
Nejsou však memoáry jako memoáry. Zvláště z pohledu všech čtenářů,
kteří se narodili v raných poválečných letech a sdíleli spolu s autorem
bezradnou beznaděj roků padesátých a sedmdesátých stejně
jako čarovné, snad i naivní naděje let šedesátých, kdy ještě byli
všichni mladí a děvy krásné. Především ale jde o křehké a citlivé
generační svědectví. S ním by se měli naráz s požitkem ztotožnit Čechurovi
vrstevníci a nemálo si z něho odnést ti později narození. Takoví
jsme byli a takhle jsme žili, konstatuje ve svém roztomilém a
zejména vitálním vzpomínání západočeský spisovatel, jemuž obdivuhodně
slouží paměť. Díky tomu můžeme při četbě jako by skrápět
živou vodou i naši občasnou záludnou nepaměť.
Vladimír Novotný
Každý pokus napsat memoáry je svým způsobem poněkud nešťastný
a především předčasný: i autoři se ještě chtějí naživo dočkat něčeho
významuplného a zdaleka nehodlají své životy pověsit na hřebík.
Nicméně už mívají leccos prožito, tak proč by se ze svých životních
zážitků nemohli s chutí vyznat? Jako jsou lidské životy v kdečem
jiné, tak i kdekteré memoáry nebo paměti a dokonce i „nepaměti“ se
zpravidla od sebe hodně liší. Záleží tu mnohdy na tematice: maršálové
se chlubí vítězstvími, politikové se soběstředně kasají a herci,
co ti toho neodehráli! Co však obyčejní lidé a jejich obyčejné životy,
k nimž patří i životaběhy spisovatelské, jednoduše řečeno člověčí
životy?
O takovém vlastním „obyčejném životě“ vypráví v knize Paměti a
nepaměti plzeňský literát Milan Čechura. Samozřejmě se nemohl vyhnout
ani některým tragickým dnům naší poválečné doby jako vpádu
sovětských tanků nebo jiným, naštěstí naprosto přirozeným, byť poťouchlým
a proradným všednodenním skotačinkám (první rande,
první gól…), které známe všichni až příliš dobře. Jen to neumíme
napsat tak dobře jako Čechura. Podstatné je, že se spisovatel zaměřil
na to „pozitivní“. Na dny, minuty, ba i vteřiny, na které i po letech
rádi vzpomínáme. Na líčení, která se dají pokládat za humoristická,
ačkoli je v nich vždy přítomen krapet černého humoru. Někdy i
nenápadný vodopád. Čtou se totiž parádně.
Nejsou však memoáry jako memoáry. Zvláště z pohledu všech čtenářů,
kteří se narodili v raných poválečných letech a sdíleli spolu s autorem
bezradnou beznaděj roků padesátých a sedmdesátých stejně
jako čarovné, snad i naivní naděje let šedesátých, kdy ještě byli
všichni mladí a děvy krásné. Především ale jde o křehké a citlivé
generační svědectví. S ním by se měli naráz s požitkem ztotožnit Čechurovi
vrstevníci a nemálo si z něho odnést ti později narození. Takoví
jsme byli a takhle jsme žili, konstatuje ve svém roztomilém a
zejména vitálním vzpomínání západočeský spisovatel, jemuž obdivuhodně
slouží paměť. Díky tomu můžeme při četbě jako by skrápět
živou vodou i naši občasnou záludnou nepaměť.
Vladimír Novotný
Komentáře
Přihlas se, abys mohl/a přidat komentář.
Zatím žádné komentáře. Buď první!