Putování duše po smrti : o smyslovém a duchovním vidění duchů

S tímto křikem tam stáli a čekali na mou smrt.
Nu a ta skutečně přišla. Řvala jako lev, na pohled vypadala vskutku strašně. Vzhled měla podobný lidskému, jenže bez těla, neboť se skládala pouze z holých lidských kostí.
Přinesla si sebou nejrůznější mučící nástroje: meče a šípy, kopí, srpy, pily, sekery, udice a další neznámé věci. Když to má pokorná duše spatřila, celá se zachvěla bázní.
Svatí andělé smrti řekli:
„Neotálej. Uvolni tu duši z tělesných svazků. Rychle a v klidu ji uvolni. Nenese na sobě příliš velké břímě hříchů.“
Smrt ke mně přistoupila, vzala menší sekeru a uťala mi nejprve nohy a potom ruce. Potom dalšími nástroji uvolnila všechny mé údy a podle složení je jeden po druhém oddělila. Tak jsem ztratila ruce a nohy. Celé mé tělo zmrtvělo, takže jsem se už nemohla hýbat. Pak mi smrt odsekla hlavu, takže jsem s ní již více nemohla pohnout. Má hlava už mi prostě byla cizí.
Potom smrtka rozpustila v číši jakýsi lektvar a ten mi přiložila k ústům. Ano, násilně mne jej přinutila vypít. Ten nápoj byl tak hořký, že jej má duše nemohla snést. Zatřásla se proto a vyskočila z těla, takže se od něj vlastně násilně odtrhla. Světlí andělé ji ihned vzali do náručí.
Když jsem se ohlédla zpět, spatřila jsem své tělo, jak necitelné a strnulé leží bez ducha. Velmi se to podobalo tomu, jako když někdo svlékne oděv a odhodí jej a pak se na něj dívá, jak leží. Přesně tak jsem hleděla na své tělo a divila se…