Atlas něžných tváří

Tahle kniha je návrat – ne do děje, ale do dozvuků. Zároveň však míří úplně konkrétně: Atlas něžných tváří je atlas postav, který vzniká v mezeře mezi prvním a dalším psaním pentalogie Usuš své vlasy v 15:30, 2:45, protože „pentalogie je dlouhá“ a text si pod sebou plete záchrannou síť. Portrétník tu není příloha, ale „druhý proud vyprávění“: dovolí lidem vystoupit z role a stát se gestem, předmětem v kapse, barvou večera. Praha se neukazuje jako pohlednice, spíš jako otisk – Podolí, klubové chodby, šatny – a kulisy se mění ve „vnitřní počasí“. V jednotlivých portrétech se mísí něha a tvrdost: Veronika se rozpadá potichu a přitom drží kontrolu v maličkostech; Iris vtrhne do prostoru s parfémem, třpytkami a filtrem, který dělá ze všeho záběr. A mezi nimi čekají další tváře – některé v prvním díle sotva zahlédnuté, jako stín u dveří, který přehluší splachování sprchy. Atlas je psaný pod vodou: písmena se vlní, ale směr drží.