V dálce křičelo město

V básnickém debutu Matěje Senfta V dálce křičelo město se odehrává mystická cesta hrdiny zasazená v kulisách běžného světa, do něhož pronikají výjevy ze starých mýtů i psychedelických tripů.

Hrdina sbírky odchází z města, kde se v noci budí „s řevem jehňat vedených na porážku“, za hlasem podivných stvoření – božstev lesa a halucinačních výjevů. A učí se znovu cítit. Ze své cesty se vrací proměněný, vchází do betonových kulis, kde nenachází nic než zmar a neštěstí („kráčím alejemi / mrtvých lesních včel“). Musí se rozhodnout: mizí, rozplývá se.

Město křičí, ale Senftův hrdina je vnímá pouze jako ozvěnu. Ve sbírce se mísí mytologie s psychedelií, bájná stvoření („volám Annunaki prosím je zaklínám“) s hmatatelnou realitou („na dvanáctkách v Albertu / až zajde slunce za obzor / snad ještě najdu chvíli / se nadechnout“) a hledání nejen citu, ale i pozemského domova. Dávnou posvátnou řeku nahrazuje Bečva a zlo světa se otiskuje do stránek novin.

Když tedy subjekt sbírky nazýváme hrdinou, nejsme úplně přesní: i on je pouhým smrtelníkem, kapkou ve vodě a nakonec sám svým vlastním stínem. Antihrdinou.