Vědecký realismus a literatura

Studie, publikovaná poprvé v italštině v roce 1999, sleduje
několik klíčových tendencí v procesu utváření moderní
české kritiky a literární historiografie na přelomu 19. a 20.
století (1883–1918). Poukazuje na vzájemné působení
estetického myšlení, literární kritiky a historického studia
literatury především ve vztahu k problému realismu.
Interpretace dějin české literatury, kterou na přelomu 19.
a 20. století podala takzvaná „Vlčkova škola“ (neboli
„pozitivistická škola“ či škola „vědeckého realismu“
masarykovského ražení), si udržela vliv velmi dlouho: v
různém rozpracování ji najdeme ve všech proudech teorie
literatury i literární historie 20. století od strukturalismu
až po marxismus. V navrženém interpretačním schématu
jsou vyčleněny určité faktory, které byly určující pro
utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a
historiografie. Jevy, jež jsou samy o sobě významné
(například rozvoj esejistického žánru nebo vytváření
katolického modernismu), se z hlediska perspektivy této
práce jako druhotné nekomentují. Stejným kritériem se
řídil výběr osobností, jimiž se studie zabývá podrobněji, se
zvláštním ohledem k první fázi jejich tvorby: T. G.
Masaryk, F. X. Šalda, Arne Novák, Otokar Fischer. Kapitolu
o posledně jmenovaném otiskla autorka v dvouměsíčníku
Česká literatura už v roce 1997 (přel. D. Hodrová), nyní
vychází celá práce v překladu Z. Obstové.