Verše

„Několik planých a hořkých květů“, které autor věnuje sestře, básní pojednávajících v dobovém symbolistním duchu o marnosti, snech a hvězdách, tajuplných hradech, odešlých přátelích a proměně mladíka v básníka. Sestává z částí – Z prvních záblesků (1890–1892), Co časem stromy šuměly (1892–1896), Ze vzpomínek (sestře Josefíně) a Epilog.